Čmáranice

Jsem outsider. 

Nikdy jsem si to vlastně nechtěla připustit a ani nad tím nijak zvlášť nepřemýšlela. Možná jsem ani nevěděla, co přesně to znamená - vždycky jsem si pod tím představila takového toho podivína s brýlemi, kterého vídávám v amerických filmech. Většinou to byl šprt, nebo třeba ošklivá holka a chovali se obvykle vážně zvláštně. Nojo, ale co když jsem outsider i já? Asi na tuhle otázku odpověď znám, ale pořád mi to úplně nedochází.
Vždycky jsem věděla, že nejsem nijak populární. Kromě malé skupinky lidí ze školy se se mnou nikdo nebavil - pokud teda zrovna někdo něco nepotřeboval, to jsem se jim pak náramně hodila. Ale pořád jsem si říkala, že mě mají rádi, nikomu neubližuju a jsem na ně milá. Ale oni mě nikdy rádi vlastně neměli. Vůbec jsem je nezajímala, asi proto, že nejsem cool. 
To je vlastně další taková chybka. Nejsem cool. Ani trochu. Ráda bych řekla, že to nevadí, protože jsem prostě svá, ale nemůžu. Já totiž ani nevím, kdo jsem.

V dnešní době být cool většinou znamená chodit denně ven s kamarády, kouřit a pít alkohol, nosit hezký oblečení, líbat se s klukama a prostě se chovat cool. Nejsem si úplně jistá, jestli to zvládnu popsat, protože to není zrovna nic jednoduchýho. Jste prostě tak trochu vzorem pro ostatní, obdivujou vás a snaží se být jako vy. Cokoliv co udělají nebo řeknou se všem líbí, i když s tím třeba vůbec nesouhlasí. Je to vážně složitý a to jsem zatím popisovala jenom svůj okruh lidí. Být cool se totiž hodně mění věkem, lidmi a tak. Neexistuje žádný návod na to, jak být cool, protože je to všude jiný. Buď se tak už narodíte, nebo máte smůlu. A to je i můj případ.

Na prvním stupni na základce jsem byla oblíbená. Troufám si říct, že možná i nejpopulárnější holka ze třídy. Měla jsem totiž skvělý známky, byla milá, na každého se usmívala a tak jsem byla pro ostatní vzorem. Problém je v tom, že mám pořád dobrý známky a pořád jsem hodná - vlastně až moc. No a s příchodem druhého stupně jsem z nejoblíbenější holky klesla na úplně nejnižší příčku. Moc si svoji popularitu nepamatuju, protože jsem byla ještě malá, ale přišlo mi to tehdy jako samozřejmost. Myslela jsem si, že je to tak správný a bude to tak navždycky. 

Říkám si, že je možná problém ve vzhledu. Nejsem totiž žádná kráska, ale ani si nemyslím, že bych byla nějak ošklivá. Mám takový zvláštní specifický vzhled, ale aspoň se liším od ostatních. Navíc jsem hubená, barvím si vlasy a taky mám 7 náušnic. Všechno tohle je sice moc fajn, ale stejně nejsem cool. Můžete se změnit jak chcete, ale když to nemáte v sobě, nejde s tím nic udělat.