Čmáranice

Nic.
Necítíte nic.
No dobře, něco asi ano, ale přijde vám to, jako takové malé prázdno. Nechuť. Nepochopení. Nerozhodnost. NE.
Je to jako když vás kamarádka přemlouvá, abyste šli na horskou dráhu. Ale vy prostě NECHCETE. Neláká vás to. Nechápete, proč byste měli jít. Vyhodíte peníze a svůj čas za něco, co je pro vás naprosto zbytečné - a to ani nemluvím o tom stresu, který budete muset podstoupit. Vidíte všechno to špatné, ale zároveň víte, že je tam to dobré. Možná si to náramně užijete a budete spokojení. Ale vy to prostě nechcete zkusit. Víte, že už jste na pár takových atrakcí šli, ale vždycky to skončilo tak, že jste si koupili lístky, šli si sednout a dříve, než cokoliv začalo, jste zase vystoupili a odešli. Možná je to strach. Někdy ten strach taky cítíte, protože je to pro vás naprosto neznámá a neprobádaná věc. Ale uvnitř víte, že jste nevystoupili kvůli strachu, ale protože tam prostě jít nechcete. Vaše kamarádka to moc ale nechápe, protože všechny tyhle atrakce miluje a neví, proč by na ně někdo nechtěl jít, proč by to vůbec nechtěl zkusit. Ale člověk to asi ani pochopit nemůže, dokud sám nezjistí, jaké to doopravdy je.
Asi jste pochopili, že ve skutečnosti nemluvím o horské dráze. Mluvím o něčem, co mě bolí. Ale zároveň ne. Cítím se tak svá a volná. Prostě nespoutaná, svobodná. A jediný, kdo mě může spoutat jsem já sama.

Jsem aromantik.